Kdo chodil s Lidija Platonovna Perepryginová?

Josif Vissarionovič Džugašvili (gruzínsky იოსებ ბესარიონის ძე ჯუღაშვილი [Ioseb Besarionis dze Džugašvili], rusky Иосиф Виссарионович Джугашвили; 6. prosince^jul./ 18. prosince 1878^greg. Gori – 5. března 1953 Moskva), známý jako Stalin (Сталин), byl sovětský revolucionář, politik a politický teoretik gruzínského původu, který vedl Sovětský svaz od roku 1924 až do své smrti v roce 1953. V letech 1922–1952 byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, předsedy vlády od roku 1941 až do své smrti. Ačkoli zpočátku vládl zemi v rámci kolektivního vedení, nakonec během 30. let konsolidoval moc a stal se absolutním diktátorem. Stalin kodifikoval oficiální výklad marxismu v podobě marxismu-leninismu, přičemž jeho vlastní interpretace je označována jako stalinismus.

Narodil se do chudé gruzínské rodiny v Gori v Ruské říši. Navštěvoval tifliský teologický seminář, než se připojil k marxistické Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Pro Leninovu bolševickou frakci získával prostředky prostřednictvím bankovních loupeží a dalších trestných činů a redigoval stranický deník Pravda. Byl opakovaně zatýkán a několikrát vyhoštěn do vyhnanství na Sibiř. Po uchopení moci bolševiky za říjnové revoluce roku 1917 Stalin působil jako člen politbyra a od roku 1922 využíval svou pozici generálního tajemníka k získání kontroly nad stranickým aparátem. Po Leninově smrti v roce 1924 zvítězil v boji o vedení nad svými soupeři, včetně Lva Trockého. Stalinova doktrína „socialismu v jedné zemi“ se stala ústřední součástí stranické ideologie a jeho pětileté plány, započaté v roce 1928, vedly k nucené kolektivizaci zemědělství, rychlé industrializaci a vytvoření centralizované plánované ekonomiky. Jeho politika přispěla k hladomoru v letech 1932–1933, který zabil miliony lidí, včetně obětí hladomoru na Ukrajině. Mezi lety 1936 a 1938 nechal Stalin popravit statisíce svých skutečných i domnělých politických protivníků v rámci velké čistky. Za jeho vlády prošlo systémem nucených pracovních táborů Gulag podle odhadů 18 milionů lidí a více než šest milionů osob, včetně kulaků a celých etnických skupin, bylo deportováno do odlehlých oblastí země.

Stalin prosazoval marxismus-leninismus v zahraničí prostřednictvím Kominterny a podporoval evropská antifašistická hnutí. V roce 1939 jeho vláda podepsala pakt Molotov–Ribbentrop s nacistickým Německem, čímž umožnila sovětskou invazi do Polska na počátku druhé světové války. Dále vyvolal zimní válku s Finskem. Německo pakt porušilo invazí do Sovětského svazu v roce 1941, což vedlo Stalina k připojení se ke spojencům. Rudá armáda, jejímž vrchním velitelem byl Stalin, odrazila německou invazi a v roce 1945 dobyla Berlín, čímž ukončila válku v Evropě. Sovětský svaz poté vytvořil prosovětské satelitní státy ve východní Evropě a spolu se Spojenými státy se stal světovou supervelmocí, přičemž obě země vstoupily do období soupeření známého jako studená válka. Stalin dohlížel na poválečnou obnovu a první sovětský test atomové bomby v roce 1949. V těchto letech země zažila další hladomor a státem podporovanou antisemitskou kampaň, která vyvrcholila tzv. „spiknutím lékařů“. V roce 1953 Stalin zemřel po mrtvici. V čele ho vystřídal Georgij Malenkov a později Nikita Chruščov, který v roce 1956 odsoudil Stalinovu vládu a zahájil kampaň „destalinizace“.

Stalin patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století, přičemž jeho odkaz je hluboce sporný. Za své vlády byl středobodem rozsáhlého kultu osobnosti v rámci mezinárodního marxisticko-leninistického hnutí, které ho uctívalo jako obhájce socialismu a dělnické třídy. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 si Stalin zachovává určitou míru popularity v některých postsovětských státech (zejména v Rusku a Gruzii) jako ekonomický modernizátor a vítězný válečný vůdce, který proměnil Sovětský svaz v industrializovanou supervelmoc. Naopak jeho režim je široce odsuzován za masové represe a uměle vyvolané hladomory, které vedly k utrpení a smrti milionů sovětských občanů.

Stalinova politika si vyžádala podle současného odhadu historiků mezi 3 až 8,7 miliony obětí. Jde především o oběti hladomoru v zemědělských oblastech jižního SSSR během násilné kolektivizace zemědělství a tzv. Velké čistky ve 30. letech 20. století. V důsledku úspěchů ve válce a Stalinovy poválečné politiky dosáhl Sovětský svaz územních zisků, mimo jiné odstoupením Podkarpatské Rusi Československem, a celkového rozšíření své sféry vlivu. Na konci Stalinovy vlády a krátce po jeho smrti se SSSR ocitl na vrcholu své moci a prestiže.