Kdo chodil s Stanislas II?

Stanislas II (en polonais : Stanisław August), de son vrai nom Stanisław Antoni Poniatowski, né le 17 janvier 1732 à Wołczyn (actuelle Biélorussie) et mort le 12 février 1798 à Saint-Pétersbourg, est, de 1764 à 1795, le dernier roi de Pologne et grand-duc de Lituanie, à l'époque de la République des Deux Nations.

Selon la titulature officielle, il est « par la grâce de Dieu et la volonté du peuple, roi de Pologne, grand-duc de Lituanie et duc de Ruthénie, Prusse, Mazovie, Samogitie, Kiev, Volhynie, Podolie, Podlasie, Livonie, Smolensk, Siewierz et Czernihów. »

Son règne a connu bien des vicissitudes. En 1762, son ancienne maîtresse, la princesse russe d'origine allemande Catherine, née Sophie Frédérique Augusta d'Anhalt-Zerbst, devient impératrice de Russie sous le nom de Catherine II. En 1764, après la mort d'Auguste III, Poniatowski est élu roi de Pologne en tant que candidat de la Russie et de la famille Czartoryski, qui est favorable à l'alliance étroite de la Pologne avec la Russie. Celle-ci, secondée par la Prusse, joue un rôle important au début du règne de Stanislas II, par le biais de son ambassadeur à Varsovie Nicolas Repnine.

La révolte d'une partie de la noblesse hostile à la Russie, liguée dans la confédération de Bar (1768-1772), aboutit au premier partage de la Pologne (1772). Stanislas II, maintenu sur le trône du fait de la défaite des confédérés, s'efforce alors de promouvoir un certain nombre de réformes, dont on peut citer la création de la Commission de l'Éducation nationale (1773), dans la limite de ce que son protecteur russe peut accepter.

Mais à la fin des années 1780, le mouvement de réforme prend une telle ampleur, à l'époque de la Grande Diète (1788-1792), qu'elle suscite l'hostilité de la Russie, dirigée par Catherine II jusqu'en 1796 : la promulgation de la Constitution du 3 mai 1791, la première en Europe, est l'origine directe de la guerre russo-polonaise de 1792, dont la suite est le deuxième partage de la Pologne (1793) et la soumission de Stanislas au parti pro-russe de la confédération de Targowica. En 1794, Stanislas apporte toutefois un certain soutien à l'insurrection dirigée par Tadeusz Kościuszko contre la Russie. Sa défaite aboutit au troisième partage de la Pologne en 1795 : privée de la totalité de son territoire, la république des Deux Nations cesse d'exister et Stanislas est contraint d'abdiquer, pour aller finir sa vie à Saint-Pétersbourg, au début du règne de Paul I^er.

Kateřina II. (2. května 1729 Štětín – 6. listopadu^jul./ 17. listopadu 1796^greg. Petrohrad), známá též jako Kateřina Veliká (rusky Jekatěrina Alexejevna, rodným jménem Sofie Frederika Augusta) byla mezi lety 1762 až 1796 ruskou carevnou – nejdéle vládnoucí panovnicí této země. K moci se dostala po převratu, který uspořádala – což mělo za následek svržení jejího manžela Petra III. Za její vlády Rusko ožilo; stalo se větším a silnějším a bylo uznáno jako jedna z velkých evropských mocností.

V přístupu k moci a vládnutí v říši se Kateřina často spoléhala na své oblíbence z řad šlechty, zejména hraběte Grigorije Orlova a Grigorije Potěmkina. S pomocí úspěšných generálů, jako Alexander Suvorov a Pjotr Rumjancev nebo admirála Fjodora Ušakova, vládla v době, kdy se ruská říše rychle rozšiřovala dobýváním a diplomacií. Na jihu byl po vítězstvích nad Osmanskou říší v rusko-tureckých válkách rozdrcen Krymský chanát a Rusko kolonizovalo území podél Černého a Azovského moře známé jako Nové Rusko. Na západě byla nakonec polsko-litevská unie, které vládl dřívější milenec Kateřiny, král Stanisław August Poniatowski, rozdělena, přičemž největší podíl připadl Rusku. Na východě Rusko začalo kolonizovat Aljašku a vznikla Ruská Amerika.

Kateřina reformovala správu ruských gubernií a na její příkaz bylo založeno mnoho nových měst a obcí. Po vzoru Petra Velikého pokračovala v modernizaci Ruska dle západoevropských směrů. Branná povinnost a hospodářství však nadále závisely na nevolnictví a rostoucí požadavky státu a soukromých vlastníků půdy zintenzívnily vykořisťování nevolníků. To byl jeden z hlavních důvodů několika povstání, včetně rozsáhlého Pugačovova povstání kozáků a rolníků.

Kateřina se rozhodla nechat se naočkovat proti neštovicím britským lékařem Thomasem Dimsdalem. V té době to bylo považováno za kontroverzní metodu, ale uspěla. Později byl také naočkován její syn Pavel. Kateřina se poté snažila očkovat v celé své říši a prohlásila: „Mým cílem bylo prostřednictvím mého příkladu zachránit před smrtí množství mých poddaných, kteří neznali hodnotu této techniky, měli strach, byli ohroženi.“ Do roku 1800 bylo v carském Rusku aplikováno přibližně 2 miliony očkovacích látek (téměř 6 % populace).

Období vlády Kateřiny II. Veliké je považováno za Zlatý věk Ruska. Manifest o svobodě šlechty, vydaný během krátké vlády Petra III. a potvrzený Kateřinou, osvobodil ruskou šlechtu z povinné vojenské nebo státní služby. Stavba mnoha šlechtických sídel v klasickém stylu schváleném carevnou, změnila tvář země. Nadšeně podporovala ideály osvícenství a je často považována za osvíceného despotu. Jako patronka umění předsedala věku ruského osvícenství, včetně zřízení Smolného institutu pro šlechtičny, první státem financované vysoké školy pro ženy v Evropě.

Magdalena Agnieszka Sapieżyna (1739-1780), was a Polish aristocrat. She was known as the mistress of King Stanisław August Poniatowski and had a child with him, Michał Cichocki, in 1770.

Elżbieta Szydłowska, married surname Grabowska (1748 – 1 June 1810), was a member of the Polish nobility, a mistress and possibly the morganatic wife of the last King of Poland and Grand Duke of Lithuania, Stanisław August Poniatowski.

Izabela Czartoryska, née Flemming le 31 mars 1745 à Varsovie, et morte le 17 juin 1835 à Wysocko, est une princesse polonaise, salonnière, écrivain, mécène, collectionneuse d'œuvres d'art, créatrice des jardins anglais à Powązki et Puławy, fondatrice du premier musée en Pologne.