Kdo chodil s Alain Delon?

Alain Delon (8. listopadu 1935 Sceaux – 18. srpna 2024 Douchy-Montcorbon) byl francouzský filmový a divadelní herec, oceněný Césarem. Již ve věku 23 let se stal filmovou hvězdou velikosti Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Byl dokonce nazýván Brigitte Bardotovou v mužském provedení. Během své zářivé kariéry spolupracoval s nejznámějšími filmovými režiséry, jakými byli Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni nebo Louis Malle.

Delon získal v roce 1999 švýcarské státní občanství a obchodní společnost, spravující produkty a díla prodávaná pod jeho jménem, sídlí v Ženevě.

Brigitte Auber (French pronunciation: [bʁiʒit obɛʁ]; born Marie-Claire Cahen de Labzac [maʁi klɛʁ kaʔɛn də labzak], 27 April 1925) is a French actress who has worked on stage, film and television in Europe.

Michèle Cordoue est une actrice française, de son vrai nom Andrée Louise Marie Bonnet, née le 31 décembre 1920 à Paris 19^e, morte le 23 mai 1987 à Jouars-Pontchartrain (Yvelines).

Rosemarie Magdalena Albach (23 September 1938 – 29 May 1982), known professionally as Romy Schneider (German: [ˈʁoːmi ˈʃnaɪdɐ, ˈʁɔmi -] ), was a German and French actress. She is regarded as one of the greatest screen actresses of all time and became a cult figure due to her role as Empress Elisabeth of Austria in the Sissi trilogy in the mid-1950s. She later reprised the role in a more mature version in Luchino Visconti's Ludwig (1973). She began her career in the German Heimatfilm genre in the early 1950s when she was 15. Schneider moved to France, where she made successful and critically acclaimed films with some of the most notable film directors of that era. Coco Chanel called Romy "the ultimate incarnation of the ideal woman". Bertrand Tavernier remarked: "Sautet is talking about Mozart with regard to Romy. Me, I want to talk of Verdi, Mahler..."

Nico (občanským jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem, Německo – 18. července 1988 Ibiza, Španělsko) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Díky modelingu se dostala do dalších evropských zemí, například do Švýcarska, Španělska a Rakouska. Ze všech míst si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla postava Nico Otzak ve filmu Sladký život italského režiséra Federica Felliniho. V šedesátých letech hrála v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippa Garrela.

Ačkoliv Nico již počátkem šedesátých let chodila na hodiny zpěvu, až do roku 1965 se mu nevěnovala. V roce 1965 natočila v Anglii za pomoci Andrewa Looga Oldhama, který byl manažerem skupiny The Rolling Stones, svůj první singl. Později, když se přestěhovala do New Yorku, ji Andy Warhol představil skupině The Velvet Underground, které dělal manažera, a Nico s nimi začala zpívat. Jejich spolupráce vyvrcholila v albu The Velvet Underground & Nico, na kterém Nico zpívá svým nezaměnitelným altem s německým přízvukem hlavní vokály ve třech z celkových jedenácti písní. Album vyšlo v březnu 1967 a ve stejném roce Nico vydala své první sólové album nazvané Chelsea Girl. V následujících letech vydala pět dalších alb; na prvních třech a znovu na posledním ji doprovázel bývalý člen The Velvet Underground, multiinstrumentalista John Cale.

Zemřela v červenci 1988 na následky zranění při nehodě na kole. Její památku v pozdějších letech uctilo mnoho hudebníků, kteří zahráli na festivalu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico pořádaném Johnem Calem v letech 2008, 2009, 2010 a 2013 v různých městech. Mezi vystupujícími byli například Sharon Van Etten, Mark Linkous, Kim Gordon, Lisa Gerrard nebo Peaches. Jako svůj vzor ji označily například Patti Smith nebo Siouxsie Sioux.

Dalida (rodným jménem Iolanda Cristina Gigliotti; 17. ledna 1933 Káhira – 3. května 1987 Paříž) byla přední francouzská zpěvačka a příležitostná herečka, narozená v Egyptě italským rodičům, která za svou kariéru prodala více než 130 milionů desek po celém světě.

Zpočátku její repertoár tvořily zejména baladické písně a francouzské adaptace světových hitů 50. let, kdy svou kariéru písní Madona započala. Když začátkem 60. let přišla do Francie vlna yé-yé, zařadila i tyto písně do svého repertoáru. Její stále stoupající obliba byla patrná i v tom, že pro ni začali čím dál tím více komponovat hudbu a psát texty nejlepší francouzští autoři své doby, jako byl Pierre Delanoë, Pascal Sevran, Didier Barbelivien, Serge Lama a další.

Konec 60. let byl poznamenám smrtí jejího přítele italského zpěváka Luigiho Tenca, kterého našla v hotelovém pokoji mrtvého. Tato tragická událost se promítla i do jejích písní, jimž začaly vévodit písně stylu „chanson à texte“ (šansonové písně) s hluboce lidskými příběhy, k nimž se v druhé polovině 70. let přidaly písně ve stylu disco, jehož se stala vůbec první francouzskou interpretkou, když v roce 1976 natočila disco-verzi písně J'attendrai. Ze skladeb, které pocházejí z jejích posledních desek vydaných za jejího života je patrné, že se cítila nešťastně a osaměle, protože nemohla mít děti, nepodařilo se jít nalézt milujícího partnera a začínala víc a víc pociťovat přicházející stáří, na kterém nespatřovala nic pozitivního. Proto se také v noci z 2. května na 3. května 1987 rozhodla ve svém domě na rue d'Orchampt na Montmartru předávkovat barbituráty, zapít je alkoholem a odejít. Jediný vzkaz, který těsně předtím, než zemřela, napsala, zněl: „Život se mi stal nesnesitelným. Odpusťe mi.“

Její bratr Orlando (vlastním jménem Bruno Gigliotti) byl od 70. let jejím producentem a po její smrti se stal ochranitelem jejího odkazu. Díky němu vycházejí každým rokem nové nosiče s původními, ale i remixovými nahrávkami a Dalidu tak mají možnost poznávat další a další generace.

Své písně zpívala ve více než 10 jazycích, kromě francouzštiny (přes 600 písní), italštiny (přes 400 písní) a arabštiny to bylo též v řečtině, němčině, angličtině, japonštině, hebrejštině, nizozemštině a španělštině.

Náleží ji označení Mademoiselle succès, Mademoiselle Bambino, Disco královna, Zpěvačka míru a řada dalších.

Byla první zpěvačkou na celém světě, která obdržela diamantovou desku za 85 milionů prodaných desek. Do konce její kariéry jich stihla prodat ještě dalších 40 milionů.

Od padesátých let se stala číslem jedna na obálkách novin, magazínů a časopisů. Říká se, že byla fotografována více než Elvis Presley nebo Brigitte Bardotová.

Jako jediný umělec vůbec získala Médaille de la Présidence de la République, kterou jí v roce 1968 udělil francouzský prezident Charles de Gaulle.

Nathalie Delon (born Francine Canovas, also known as Nathalie Barthélémy; 1 August 1941 – 21 January 2021) was a French actress, model, film director and writer. In the 1960s, Nathalie was regarded as one of the most beautiful women in the world and in the 1970s, she was considered a French sex symbol. She is well known for her first acting role, appearing opposite her husband, actor Alain Delon, in the neo-noir film Le Samouraï directed by Jean-Pierre Melville (1967). She appeared in 30 films and directed two others. Nathalie was also credited as the muse of the Rolling Stones.

Mireille Darcová, nepřechýleně Mireille Darc, rodným jménem Mireille Aigroz (15. května 1938 Toulon – 28. srpna 2017 Paříž) byla francouzská divadelní a filmová herečka a režisérka, v letech 1969–1984 životní partnerka herce Alaina Delona. Od roku 2002 byla vdaná za architekta Pascala Despreze.

Anne Parillaud (* 6. května 1960 v Paříži) je francouzská herečka a první manželka režiséra Luca Bessona, držitelka francouzské filmové ceny César za snímek Brutální Nikita z roku 1990.

Rosalie van Breemen est une mannequin, présentatrice de télévision et journaliste néerlandaise, née le 2 août 1966 à Utrecht aux Pays-Bas. Elle est notamment connue pour sa relation avec Alain Delon, puis son mariage avec l'homme d'affaires Alain Afflelou.