Kdo chodil s Alexander Vasilchikov?

Alexander Semyonovich Vasilchikov (Russian: Александр Семёнович Васильчиков, tr. Aleksandr Semënovič Vasil'čikov; 1746–1813) was a Russian aristocrat who became the lover of Catherine the Great from 1772 to 1774.

Vasilchikov was an ensign in the Chevalier Guard Regiment when he was noted by Catherine and was appointed gentleman of the bedchamber on 1 August 1772. When Catherine's then-lover Grigory Grigoryevich Orlov left court, Catherine was informed about his adultery, and 12 August, Vasilchikov was made general aide-de-camp and lover of Catherine. Vasilchikov was expected to be available to attend on her at all times, and was not allowed to leave the palace without permission.

The relationship was short-lived. Catherine found Vasilchikov's gentleness cloying, saying "His tenderness made me weep." When Vasilchikov was away on a journey, sent by the empress, Grigory Potemkin replaced him as her lover. She wrote to her friend Friedrich Melchior, Baron von Grimm about Vasilchikov's dismissal: "Why do you reproach me because I dismiss a well-meaning but extremely boring bourgeois in favour of one of the greatest, the most comical and amusing, characters of this iron century?"

Vasilchikov later complained that he felt like a hired gigolo: "I was nothing more to her than a kind of male cocotte and I was treated as such. If I made a request for myself or anyone else, she did not reply, but the next day I found a bank-note for several thousand rubles in my pocket. She never condescended to discuss with me any matters that lay close to my heart."

Catherine characteristically rewarded her former lover richly. Vasilchikov was given a pension of twenty thousand rubles and valuable properties. He lived the rest of his life in Moscow. He never married. He built a notable collection of Western European paintings and sculptures, including a "Self Portrait" by Velasquez and works by Philips Wouwerman and Andries Botha.

Kateřina II. (2. května 1729 Štětín – 6. listopadu^jul./ 17. listopadu 1796^greg. Petrohrad), známá též jako Kateřina Veliká (rusky Jekatěrina Alexejevna, rodným jménem Sofie Frederika Augusta) byla mezi lety 1762 až 1796 ruskou carevnou – nejdéle vládnoucí panovnicí této země. K moci se dostala po převratu, který uspořádala – což mělo za následek svržení jejího manžela Petra III. Za její vlády Rusko ožilo; stalo se větším a silnějším a bylo uznáno jako jedna z velkých evropských mocností.

V přístupu k moci a vládnutí v říši se Kateřina často spoléhala na své oblíbence z řad šlechty, zejména hraběte Grigorije Orlova a Grigorije Potěmkina. S pomocí úspěšných generálů, jako Alexander Suvorov a Pjotr Rumjancev nebo admirála Fjodora Ušakova, vládla v době, kdy se ruská říše rychle rozšiřovala dobýváním a diplomacií. Na jihu byl po vítězstvích nad Osmanskou říší v rusko-tureckých válkách rozdrcen Krymský chanát a Rusko kolonizovalo území podél Černého a Azovského moře známé jako Nové Rusko. Na západě byla nakonec polsko-litevská unie, které vládl dřívější milenec Kateřiny, král Stanisław August Poniatowski, rozdělena, přičemž největší podíl připadl Rusku. Na východě Rusko začalo kolonizovat Aljašku a vznikla Ruská Amerika.

Kateřina reformovala správu ruských gubernií a na její příkaz bylo založeno mnoho nových měst a obcí. Po vzoru Petra Velikého pokračovala v modernizaci Ruska dle západoevropských směrů. Branná povinnost a hospodářství však nadále závisely na nevolnictví a rostoucí požadavky státu a soukromých vlastníků půdy zintenzívnily vykořisťování nevolníků. To byl jeden z hlavních důvodů několika povstání, včetně rozsáhlého Pugačovova povstání kozáků a rolníků.

Kateřina se rozhodla nechat se naočkovat proti neštovicím britským lékařem Thomasem Dimsdalem. V té době to bylo považováno za kontroverzní metodu, ale uspěla. Později byl také naočkován její syn Pavel. Kateřina se poté snažila očkovat v celé své říši a prohlásila: „Mým cílem bylo prostřednictvím mého příkladu zachránit před smrtí množství mých poddaných, kteří neznali hodnotu této techniky, měli strach, byli ohroženi.“ Do roku 1800 bylo v carském Rusku aplikováno přibližně 2 miliony očkovacích látek (téměř 6 % populace).

Období vlády Kateřiny II. Veliké je považováno za Zlatý věk Ruska. Manifest o svobodě šlechty, vydaný během krátké vlády Petra III. a potvrzený Kateřinou, osvobodil ruskou šlechtu z povinné vojenské nebo státní služby. Stavba mnoha šlechtických sídel v klasickém stylu schváleném carevnou, změnila tvář země. Nadšeně podporovala ideály osvícenství a je často považována za osvíceného despotu. Jako patronka umění předsedala věku ruského osvícenství, včetně zřízení Smolného institutu pro šlechtičny, první státem financované vysoké školy pro ženy v Evropě.